Rozdíly mezi BR a AM výslovností jsou v zásadě dvojího druhu: intonační a fonetické.
Intonace z pohledu jazyka znamená de facto jeho melodie – jakým způsobem řeč klesá nahoru a dolů. V češtině (podobně jako v ostatních slovanských jazycích) je intonace víceméně plochá, rovná – když mluvíme, náš hlas příliš neklesá, ani nestoupá. Angličtina – ať už britská, či americká – je mnohem více expresívní, u některých mluvčích by se dalo říct až teatrální. Melodie angličtiny létá neustále nahoru a dolů.
Možná jste si toho někdy sami všimli, pokud se třeba díváte na filmy a seriály v originálním anglickém znění s titulky. To je nejlepší způsob, jak se s intonací v angličtině seznámit na vlastní kůži. Pusťte si něco, co máte rádi – ideálně něco, co jste už třeba i viděli několikrát – a namísto pasivního sledování si daný film či seriál projděte aktivně analyticky: zastavujte přehrávání každou vteřinu či dvě, posuňte si tento úsek zpět a proslechněte si jej několikrát dokola. Co slyšíte? Je melodie angličtiny spíš nehybná, spíš stoupá, nebo spíš klesá? Zkuste nahlas napodobit, co slyšíte – řekněte to sami. Jako byste byli malé děti, které se snaží papouškovat své kamarády, aby je pozlobily. Nebo si můžete představit, že jste herci na divadelní zkoušce a hrajete roli nějakého Angličana či nějaké Američanky. Upozorněte svou rodinu nebo spolubydlící, že si v rámci nácviku budete mluvit sami pro sebe, a nebojte se experimentovat. 🙂
Co se fonetického aspektu výslovnosti týče, v angličtině existují určité typické – relativně snadno rozeznatelné – rozdíly mezi britskými a americkými mluvčími. Nejprve si však vysvětleme, co to fonetika vlastně je: jedná se o studium jednotlivých zvuků v daném jazyce.
Například písmeno R se v češtině vyslovuje hrčivě, ostře, drnčivě. V ústech člověk cítí, že hodně pracuje špička jazyka. V angličtině se R vyslovuje – dle slavného popisu herce Vlasty Buriana ze 20. let – “jako by měl člověk horkej brambor v hubě”. Člověk má tedy více pocit, jako by písmeno R proklouzávalo ven z úst po stranách jazyka a po vnitřních stěnách tváří. Shrnuto, podtrženo – fonetika je tedy jazykovědná disciplína, která se zabývá studiem takovýchto detailů.
Slovo detail je zde klíčové – naučit se dobře vyslovovat vyžaduje přenesení pozornosti z makra na mikro. Jak se v angličtině vyslovuje písmeno A? Jak se vyslovuje L? Jak zní dvojhláska OU? Takové a podobné otázky si fonetika klade.
A proč se tím vlastně zabývat? Není to ztrátu času? Stručně řečeno: není. Znát víceméně přesně pravidla výslovnosti je důležité nikoliv proto, abyste mohli okázale demonstrovat, jak dobří v angličtině jste. Ač to může znít překvapivě, důležité je to hlavně proto, abyste dobře rozuměli. Co totiž umíte sami správně vyslovit, tomu budete rozumět, když to říká někdo jiný. Pokud se například o slově “university” domníváte, že se vyslovuje [u-ny-ver-zi-ty], ale rodilí mluvčí ho vyslovují jako [ju-n-vrrr-s-dý] nebo [ju-ny-vö-si-tý], pak je velká pravděpodobnost, že ho při reálné konverzaci nezachytíte – přestože ho dobře znáte a rozumět byste mu tudíž měli.
Výslovnost je tedy aspekt učení se jazyka, který není radno přehlížet či podceňovat. Minimálně od úrovně pokročilých začátečníků a výše už byste se jí měli vážně zabývat a věnovat jí stejnou pozornost jako studiu slovní zásoby a gramatiky.
A jaké fonetické rozdíly mezi britskou a americkou angličtinou byste tedy měli znát?
V první řadě je dobré zmínit zvuk R.
Nejenom, že anglické R zní jinak než naše české – v angličtině existují také vnitřní rozdíly ohledně jeho výslovnosti. Zatímco v americké angličtině se písmeno R vyslovuje de facto všude, kde se píše (výjimky existují, ale pro obecné seznámení s touto problematikou nejsou podstatné), v britské variantě angličtiny tomu tak není. Například slovo “car” – v americké angličtině vyslovované tak, jak by většina Čechů nejspíš očekávala: [kár] – se v britské angličtině vyslovuje bez R na konci. Tedy pouze jako [ká]. R prostě zmizelo pryč. To ovšem platí pouze v případě, že za tímto slovem nenásleduje samohláska – tedy zvuky A, E, I, O, U. Pokud tam jeden z těchto zvuků je, pak se R vysloví stejně jako v americké angličtině. Hezké, že? 🙂
Podívejte na následující dva příklady:
To je pěkné auto. = That’s a nice car. === [AM: théééts 0 najs kár / BR: théééts 0 najs ká] === V americké angličtině R zůstalo zachované, v britské zmizelo.
To auto je její. = That car is hers. === [AM: thééét kár iz hrrrz / BR: thééét kár iz höz] === Ve slově “car” zůstalo písmeno R zachované jak v americké, tak v britské variantě; v americké angličtině je to proto, že Američani R prostě neřeší a říkají ho všude; v britské angličtině v tomto případě zůstalo zachované, protože po slově “car” následuje slovo “is”, které začíná na samohlásku I a písmeno R se s ním tudíž propojí. Můžete si však všimnout, že v následujícím slově “hers” (její) už rozdíl mezi britskou a americkou výslovností znovu patrný je. Američané jej vysloví jako [hrrrz] – s protaženým R, jako když česky říkáme “nebuď tak hrrr” – zatímco Britové toto slovo vysloví úplně bez R jako [höz].
Dalším typickým rozdílem mezi britskou a americkou výslovností je zvuk O – například ve slovech “not”, “got”, “concert” nebo “conversation”.
V britské angličtině tato čtyři slova znějí víceméně tak, jak by asi mnozí Češi čekali: [not], [got], [kon-s0t] a [kon-v-sej-šn]. (Všimněte si prosím, že zvuky R ve slovech “conceRt” a “conveRsation” zmizely – nenásleduje po nich samohláska, tudíž je Britové prostě neřeknou.)
Naproti tomu v americké angličtině se tento zvuk krátkého O, jak ho známe z češtiny a jak ho také vyslovují Britové, vysloví buď jako dlouhé Ó, nebo dokonce – a to je hodně časté – jako dlouhé Á! Nečekané, že?
Tato čtyři slova pak tedy v Americe uslyšite vyslovovaná buď jako [nót], [gót], [kón-srt], [kón-vr-sejšn] nebo jako [nát], [gát], [kán-srt] a [kán-vr-sej-šn].
To je tedy mazec, co říkáte? Kdo se v tom má vyznat? A co si z toho má odnést chudák Čech, který se chce naučit anglicky?
Odpovědi jsou možné dvě: buď si vyberte jeden nebo druhý způsob výslovnosti tak, jak jí používají rodilí mluvčí – tedy britský nebo americký – a snažte se jej napodobit. Druhá možnost – a tu nevědomky volí většina Čechů – je kombinovaný přístup. Vyslovujte R všude tam, kde ho vidíte napsané (tak, jak to dělají Američani) a vyslovujte všude krátké O (tak, jak to dělají Britové.) Prostě tak, jak to vidíte napsané, tak to dělejte.
Výsledkem nebude ani čistě americká ani čistě britská výslovnost – bude to mix obojího – ale to nevadí. Účelem není udělat z vás Američana nebo Brita – účelem je zvýšit vaše povědomí o tom, co se vlastně v angličtině pod povrchem odehrává – kvůli tomu, aby vás to nemohlo zmást.
Je také dobré zmínit, že kromě americké a britské výslovnosti existují také ještě výslovnosti – přízvuky – australské, jihoafrické, irské, skotské, indické a další. Každá je něčím specifická a má svá pravidla a zvláštnosti. To je však příliš mnoho materiálu na jeden příspěvek do blogu. Je to pouť na celoživotní poznávání a to člověk nabírá postupně – spolu s tím, jak se prohlubují vaše další znalosti v angličtině a jak jste tomuto jazyku dlouhodobě vystaveni.
K podrobnějšímu studiu výslovnosti můžete využít např. tento bezplatný odkaz:
Nebo si můžete poslechnout některý z našich podcastů:
https://www.anglictinadf.com/kategorie-produktu/podcasty/
Můžete také prostudovat fonetické přepisy výslovnosti s použitím českých znaků, které jsou k dispozici v našich online kurzech a PDF materiálech:
https://www.anglictinadf.com/krabicky/
Rádi s Vámi také probereme a procvičíme výslovnost během individuálních lekcí, které si můžete zarezervovat v našem online rezervačním systému:
https://www.anglictinadf.com/kategorie-produktu/anglictina-po-telefonu/
